Divadelní tradice Divadla pod Palmovkou sahá hluboko do devatenáctého století. Ve vyhlášeném zájezdním hostinci „U Deutschů“, na jehož místě dnes divadlo sídlí, se zřejmě již od roku 1865 příležitostně  hrávalo ochotnické divadlo a pořádaly lidové  veselice nejrůznějšího druhu. Roku 1892 byla jednomu z majitelů hostince, Janu Hurtovi, udělena divadelní koncese a od té doby se zde hrálo divadlo profesionálně. I přes četné provozní a finanční problémy patřila zdejší představení k důležitým kulturním událostem v Praze – už proto, že se zde pěstovalo divadlo české. Libeňský divadelní sál často měnil majitele i své zaměření. Po jistou dobu zde úspěšně působil dokonce i operetní soubor, který se zapsal do dějin první inscenací Veselé vdovy uvedené nedlouho po vídeňské premiéře (za ředitelování Marie Zieglerové). Divadelní podnikání v Libni povětšinou provázely finanční potíže, a tak první období libeňského profesionálního divadla skončilo již v roce 1909, kdy bylo divadlo uzavřeno a proměněno na sál Lidového domu Sociální demokracie. V někdejším divadelním sále byl poté zřízen biograf Svépomoc a zdálo se, že divadlu je v této lokalitě natrvalo odzvoněno.

Na podzim roku 1947  vznikla v žižkovské Akropoli pod vedením Antonína Kurše nová divadelní skupina nazvaná Divadlo města Žižkova. Právě ta se, jak ukázal čas, stala předznamenáním profesionálního souboru libeňského divadla. První roky divadla nebyly snadné. Soubor se během první sezony téměř rozpadl, ale nově příchozí ředitel, režisér Jan Strejček, kolem sebe shromáždil novou skupinu, převážně mladých herců, kteří přišli do Prahy z venkovských divadel, a soubor přijal název - Městské a oblastní divadlo Žižkov. Dne 31. srpna 1948 se v Akropoli uskutečnila první premiéra, která zahájila i oficiální dějiny pozdějšího Divadla pod Palmovkou – a sice Jiříkovo vidění Josefa Kajetána Tyla.

Na Žižkově působilo Městské a oblastní divadlo pouze jeden rok. Kvůli připravované rekonstrukci muselo sál Akropole opustit, a byl mu nabídnut sál bývalého libeňského hostince „U Deutschů“, který byl sice v havarijním stavu, ale nabízel mnohem větší divadelní možnosti. Dne 27. října 1949 zahájilo Městské a oblastní divadlo zkušební provoz (ve značně provizorních podmínkách) v pražské Libni představením Kornejčukovy hry Makar Dubrava a 2. prosince téhož roku zde slavnostně zahájilo svůj stálý divadelní provoz Tylovou Fidlovačkou.

  „Chceme být scénou lidového diváka“, tak znělo programové heslo prvních sezon divadla, které bylo, nedlouho po svém přestěhování do Libně, přejmenované na Divadlo S. K. Neumann a pod tímto názvem působilo dalších padesát let. Dramaturgie divadla se snažila kombinovat lidovost se vzrůstající uměleckou náročností, a postupně tak divadlo získávalo svůj osobitý umělecký charakter a stalo se i jakousi líhní významných hereckých osobností, které podstatně ovlivnili tvář moderního českého divadla.  

Zajímavé umělecké snahy nabraly na intenzitě hlavně v době, kdy se stal šéfrežisérem libeňského divadla Václav Lohniský. V Libni za jeho působení vznikla řada inscenací, které sem nasměrovaly pozornost tehdejší pražské divadelní veřejnosti i publika. Repertoárová skladba libeňského divadla zahrnovala jak klasická činoherní díla a inscenace moderních českých i světových autorů (nezřídka v české premiéře), tak muzikály a hudební komedie. Například v roce 1959 v „bluesovém muzikálu“ Jesse B. Semple se žení zazněla poprvé píseň, tehdy ještě nepříliš známých, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Ach ta láska nebeská a jen o málo let později, r. 1963, se v Libni uskutečnila evropská premiéra slavné Albeeho hry Kdo se bojí Virginie Woolfové za účasti autora. Lohniského režie Brechtovy Matky Kuráže byla ve své době velkou událostí, která spolu s jinými pomáhala rozhýbávat kulturní kvas šedesátých let. Československé premiéry měly v této době v Libni mj. i Simonovy Bosé nohy v parku či Dietlovy divadelní hry.

 

Celá řada pozoruhodných inscenací v Libni vznikla také v sedmdesátých a osmdesátých letech, i tehdy, podobně jako v letech padesátých a šedesátých, zdejším divadlem prošla celá řada významných osobností. Za všechny připomeňme režiséry Aleše Podhorského, Pavla Hášu, Otu Ševčíka, Evžena Sokolovského, Ivo Krobota, Otomara Krejču, Jana Grossmana či Jana Nebeského. Vlivem nepříznivé politické situace, která se samozřejmě dotkla i činnosti Divadla S. K. Neumanna, se postupně libeňské divadlo přiklonilo k lidovějšímu a klasičtějšímu repertoáru. Inscenace uvedené v sedmdesátých a osmdesátých letech byly pozoruhodné především kvalitou hereckého a režijního provedení.
 

    































Od 27. 9. 1990 nese libeňská scéna nový název - Divadlo pod Palmovkou. Počátkem devadesátých let vedl divadlo režisér Ota Ševčík a umělecká činnost souboru byla poznamenána jistou existenční nejistotou. V roce 1991 se stal uměleckým šéfem (a v roce 1992 také ředitelem) Petr Kracik, kterému se podařilo situaci uklidnit. V rámci podstatně snížených finančních dotací došlo ke značné redukci personálu i k výrazné proměně hereckého souboru. Řada osobností, které utvářeli tvář libeňského divadla v sedmdesátých a osmdesátých letech, totiž v další budoucnost libeňského divadla nevěřila a odešla. Na jejich místo přišli mladí herci, mj. Jiří Langmajer, Vilma Cibulková, Ivan Jiřík, Mirka Pleštilová, Kamil Halbich a další. Tehdejší obtíže divadla se projevily také v „boji o diváka“ – až do roku 1995 se v libeňském sále hrálo průměrně pouze třikrát do týdne, ostatní představení byla realizována na zájezdech.

V roce 1995 proběhla v Divadle pod Palmovkou rozsáhlá rekonstrukce, která libeňskému divadelnímu sálu vrátila jeho secesní podobu a zařadila jej tak znovu mezi nejkrásnější pražské divadelní sály. Rekonstrukce také symbolicky zahájila novou éru libeňského divadla, které se zařadilo mezi divácky nejnavštěvovanější a nejsledovanější divadla v republice. Inscenace Ibsenova Peera Gynta, Steinbeckova O myších a lidech, Camusova Caliguly, Allenových Výstřelů na Broadwayi, Schafferova Amadea, Edith a Marlene Évy Pataki či Williamsovy Kočky na rozpálené plechové střeše se staly nejhranějšími tituly libeňského divadla za celou jeho historii. Ovšem i mnohé méně reprízované inscenace Divadla pod Palmovkou přinášely velmi originální tituly a interpretace – mj. inscenace Tolstého Vlády tmy, Gorkého Letních hostů, Kohoutova Ubohého vraha či Sofoklova Oidipa vladaře. Postupně se Divadlo pod Palmovkou vyprofilovalo jako divadlo stavící především na práci s hercem a na divadle velkých lidských příběhů; usilující o spojení toho nejlepšího a nejhodnotnějšího z evropského divadla se současnými divadelními tendencemi. Jeho doménou se stala především dramatika, která umožňuje víceméně realistický způsob vyprávění a zároveň dovoluje atraktivní, pečlivé a mnohovrstevné herecké a režijní uchopení.

V roce 2002 zasáhla libeňské divadlo katastrofální povodeň, kdy výška hladiny v hledišti dosahovala bezmála čtyř metrů. Po náročné rekonstrukci začala zatím nejnovější éra Divadla pod Palmovkou, která byla zpočátku provázena nevyhnutelným provozním i uměleckým provizóriem. Postupně se však podařilo situaci stabilizovat a divadlo si získalo své věrné návštěvníky, o čemž svědčila až devadesátiprocentní návštěvnost v sezóně 2008/2009.