PŘÍPRAVUJEME NOVOU INSCENACI – ADAPTACI ROMÁNU KLAUSE MANNA MEFISTO
MEFISTO
Divadelní adaptace románu jedné kariéry Klause Manna
Základním tématem románu je cesta k moci v situaci, kdy se zásadně proměňuje politický režim. Mannovi se podařilo vytvořit velmi trefnou a výstižnou studii člověka v přelomové době, která doslova láme charaktery. Mann přitom nepopisuje pouze konkrétní situaci nacistického převratu v roce 1933, ale zachycuje také principy kterékoliv velké společenské změny, která vždy některým lidem příležitosti bere a jiným je naopak přináší. Na základě bizarního a po všech stránkách fascinujícího příběhu herce Hendrika Höfgena ukazuje, že zlo nemusí být vždy jednoduše rozpoznatelné a že v každé situaci záleží na osobním charakteru jednotlivců. Román přitom nemoralizuje, pouze se jednoznačně staví za prastarou lidskou moudrost, že nic není zadarmo ...
V Mannově románu vystupují (pod změněnými jmény) skutečné postavy. Z části se dokonce jedná o dílo autobiografické, i když místy doplněné smyšlenými situacemi. Reálnou předlohou pro Mannova románového herce Höfgena byl významný německý herec Gustav Gründgens, který patřil mezi autorovy blízké přátele – a pravděpodobně i mezi jeho milence. Ambivalentní přátelství mezi Mannem a Gründgnesem působí dodnes skandálně: Gründgens totiž spolu s Klausem Mannem, jeho sestrou Erikou a s Pamelou Wedekindovou (dcerou Franka Wedekinda) představovali ve dvacátých letech ostře sledovanou „zlatou mládež“ – úspěšné mladé lidi, často potomky vlivných a úspěšných rodičů, kteří trávili čas nejen vášnivým zájmem o umění, ale také v sexuálních radovánkách nejrůznějšího druhu. Přátelství těchto čtyř mladých lidí přitom bylo, jak ukazuje i Mannův román Mefisto soslova osudové - Gustav Gründgens se v roce 1926 oženil s Mannovou sestrou Erikou, jejich společná přítelkyně Pamela Wedekindová, která měla mj. také milostný románek s Erikou, se vdala za Klause Manna. Oba páry se však zanedlouho rozvedly (Klaus a Pamela po pouhém roce, Gustav a Erika v roce 1929). Erika a Klaus si uvědomili svou homosexuální orientaci, Pamela se později vdala za stárnoucího německého satirika Carla Sternheima a Gustav se později znovu oženil s významnou německou herečkou Marianne Hoppe…
Základem Mannova románu je především velmi barvitý životní příběh Gustava Gründgense. Skutečný Gründgens, který pro Manna představoval jakési ztělesnění sexuálního a uměleckého démona, byl v románu přetaven do postavy mimořádně ctižádostivého herce Höfgena, který chorobně touží vyniknout a je pro to ochoten obětovat vše. Román přitom sleduje Gründgensův skutečný život velmi přesně: Höfgen - Gründgens dosáhne značné popularity. Ožení se, nedovede se však vymanit ze své sexuální závislosti na černošské prostitutce. Jeho manželství se pomalu rozpadá, Höfgen – Gründgens je však angažován do berlínského Státního divadla, kde dosáhne vrcholu své herecké kariéry. V době nástupu nacistické diktatury, před níž jeho manželka se svým bratrem a otcem prchá do exilu, je nacisty jmenován ředitelem berlínského Státního divadla a otevřeně kolaboruje s nacisty. Na jejich doporučení se s manželkou rozvede a znovu se ožení s německou herečkou.
Zajímavé přitom je, že románový Höfgen není pouze literárním portrétem podivuhodné a nejednoznačné osoby. Je také mementem jedné generace, jejích snů, přání a trpkých konců. Ale také naléhavým varováním. Za zmínku proto stojí i další osudy Klause Manna a Gustava Gründgense, které již v románu Mefisto zachyceny nejsou. Zatímco Mann v roce 1949 spáchá sebevraždu, Gründgens se po krátké poválečné přestávce znovu vrací na německá divadelní prkna. Ze všech sil se potom snaží zamezit dalšímu vydávání Mannova románu. V roce 1956 hrál v Hamburku postavu Mefistofela v Goethově Faustovi – a jeho výkon bývá dodnes považován za nejlepší herecké ztvárnění této postavy vůbec. Režiséra této inscenace později Gründgens adoptoval jako svého syna – byl to nejsnazší způsob, jak legalizovat jejich milostný vztah. I Gustav Gründgens spáchal sebevraždu. V roce 1963 se otrávil prášky na spaní a svého nemilosrdného a satirického „životopisce“ přežil o plných dvacet čtyři let.
Román Klause Manna Mefisto se stal předlohou pro několik divadelních zpracování ve světě i u nás. Pravděpodobně nejzajímavější a nejzdařilejší je divadelní adaptace slavné francouzské režisérky Ariane Mnouchkine, která vznikla v roce 1974 pro její mezinárodně uznávané divadlo Théâtre du Soleil. Právě tato divadelní adaptace se stala impulzem pro slavný oscarový snímek Mefisto v režii Istvána Szabóa z roku 1981 (na první verzi scénáře údajně Mnouchkine přímo spolupracovala).



.gif)







Dan Gordon / námět B.Morrow, scénář R. Bass a B. Morrow
P. Stone / J. Styne / B. Merrill:
Michael Cooney:
Edmond Rostand:
Dale Wasserman:
Robert Bolt:
Gabriela Preissová:
Éva Pataki:
Antonín Procházka:
A. Dumas / J. - P. Sartre:
Sofoklés:
