Režie: Emil Horváth j.h.
Divadelní adaptace: Ariane Mnouchkine, Překlad: Jiří Žák
Inscenační úprava: Petr Kracik a Ladislav Stýblo
Scéna: Miloš Pietor, Hudba: Peter Mankovecký
Kostýmy: Ludmila Grossová, Pohybová spolupráce: Juraj Letenay
Dramaturgie: Ladislav Stýblo

OSOBY A OBSAZENÍ:
V hlavní roli Hendrika Höfgena diváci uvidí Jiří  Langmajer j.h. Dále hrají: Klára Issová j.h. (Erika Brücknerová), Ondřej Kavan (Sebastien Brückner), Eva Kodešová (Nicoletta), Rudolf Jelínek (Thomas Brückner), Miloš Kopečný (Theophil Sarder), Sandra Nováková j.h. (Julietta), Zuzana Slavíková (Carola Martinová), Jan Skopeček nebo Dušan Sitek (Magnus Gottchalk), Kateřina Macháčková (Myriam Horowitzová), Jan Teplý (Hans Miklas), Radek Valenta (Otto Ulrichs), Marcela Nohýnková (Paní Efeuová), Karel Vlček (Pan Knurr), René Přibil (Generál), Simona Vrbická (Lotte), Ivan Jiřík nebo Radek Zima (Cäsar von Muck), Jan Konečný (Lorenz), Jiří Havel (Josthinkel), Otto Rošetzký (Hans Wolf).

Román Klause Manna je nepohybně jedním z největších děl světové literatury dvacátého století. Mannův působivý příběh vypráví o tom, že cesta do pekel je vždy dlážděna dobrými úmysly, ale také o sebestřednosti, sobectví a nemilosrdné době, ve které se lámou a prověřují lidské charaktery. Mimořádně ctižádostivý provinční herec Höfgen nesleduje nic než svou hereckou práci. Je schopen obětovat všechno pro to, aby mohl zazářit na jevišti - a jeho hvězda proto zprvu rychle stoupá. Osudnou se mu paradoxně stane vysněná role Mefista v Goethově Faustovi, která jakoby předurčila jeho další osud: Höfgen ve jménu svých vlastních zájmů oddaně slouží neomalenosti mocných a stává se tak přímým i nepřímým spolupachatelem jejich stále hrůznějších zločinů. Přízračná doba hnědých košil a všeobecného strachu i nenávisti totiž nabízí mnohé – a mnohé také bere. Což je koneckonců také velkým leitmotivem naší současnosti ...
Mannovo velkolepé a naléhavé dílo o běsech v každém z nás, o touze po lásce a porozumění, o moderní civilizaci a současných podobách zla i velkých lidských vášních, bylo také skvěle zpracováno ve vynikajícím filmu Istvana Szabóa. My jej připravujeme v jevištní úpravě slavné francouzské režisérky Ariane Mnouchkine.
Více informací k historii vzniku románu najdete v našich NOVINKÁCH.
 

Stejnojmenný román německého spisovatele Klause Manna patří mezi nejznámější, ale také nejkontroverznější díla evropské literatury dvacátého století. Dílo s podtitulem „román jedné kariéry“ poprvé vyšlo v roce 1936 v Mannově pařížském exilu v tamních německy psaných novinách a ihned vyvolalo rozporuplné reakce. Klaus Mann se v něm totiž nejen vyjádřil satirickým způsobem k tehdejší německé situaci nedlouho po nástupu nacismu k moci, ale otevřel zde také řadu tabuizovaných témat, především ve vztahu k lidské sexualitě. Román z pochopitelných důvodů velmi pobouřil nacisty a jejich příznivce, ale také řadu konzervativněji smýšlejících osobností.

Základním tématem románu je cesta k moci v situaci, kdy se zásadně proměňuje politický režim. Mannovi se podařilo vytvořit velmi trefnou a výstižnou studii člověka v přelomové době, která doslova láme charaktery. Mann přitom nepopisuje pouze konkrétní situaci nacistického převratu v roce 1933, ale zachycuje také principy kterékoliv velké společenské změny, která vždy některým lidem příležitosti bere a jiným je naopak přináší. Na základě bizarního a po všech stránkách fascinujícího příběhu herce Hendrika Höfgena ukazuje, že zlo nemusí být vždy jednoduše rozpoznatelné a že v každé situaci záleží na osobním charakteru jednotlivců. Román přitom nemoralizuje, pouze se jednoznačně staví za prastarou lidskou moudrost, že nic není zadarmo ...

 V Mannově románu vystupují (pod změněnými jmény) skutečné postavy. Z části se dokonce jedná o dílo autobiografické, i když místy doplněné smyšlenými situacemi. Reálnou předlohou pro Mannova románového herce Höfgena byl významný německý herec Gustav Gründgens, který patřil mezi autorovy blízké přátele – a pravděpodobně i mezi jeho milence. Ambivalentní přátelství mezi Mannem a Gründgnesem působí dodnes skandálně: Gründgens totiž spolu s Klausem Mannem, jeho sestrou Erikou a s Pamelou Wedekindovou (dcerou Franka Wedekinda) představovali ve dvacátých letech ostře sledovanou „zlatou mládež“ – úspěšné mladé lidi, často potomky vlivných a úspěšných rodičů, kteří trávili čas nejen vášnivým zájmem o umění, ale také v sexuálních radovánkách nejrůznějšího druhu. Přátelství těchto čtyř mladých lidí přitom bylo, jak ukazuje i Mannův román Mefisto soslova osudové - Gustav Gründgens se v roce 1926 oženil s Mannovou sestrou Erikou, jejich společná přítelkyně Pamela Wedekindová, která měla mj. také milostný románek s Erikou, se vdala za Klause Manna. Oba páry se však zanedlouho rozvedly (Klaus a Pamela po pouhém roce, Gustav a Erika v roce 1929). Erika a Klaus si uvědomili svou homosexuální orientaci, Pamela se později vdala za stárnoucího německého satirika Carla Sternheima a Gustav se později znovu oženil s významnou německou herečkou Marianne Hoppe…

Základem Mannova románu je především velmi barvitý životní příběh Gustava Gründgense. Skutečný Gründgens, který pro Manna představoval jakési ztělesnění sexuálního a uměleckého démona, byl v románu přetaven do postavy mimořádně ctižádostivého herce Höfgena, který chorobně touží vyniknout a je pro to ochoten obětovat vše. Román přitom sleduje Gründgensův skutečný život velmi přesně: Höfgen - Gründgens dosáhne značné popularity. Ožení se, nedovede se však vymanit ze své sexuální závislosti na černošské prostitutce. Jeho manželství se pomalu rozpadá, Höfgen – Gründgens je však angažován do berlínského Státního divadla, kde dosáhne vrcholu své herecké kariéry. V době nástupu nacistické diktatury, před níž jeho manželka se svým bratrem a otcem prchá do exilu, je nacisty jmenován ředitelem berlínského Státního divadla a otevřeně kolaboruje s nacisty. Na jejich doporučení se s manželkou rozvede a znovu se ožení s německou herečkou.

Zajímavé přitom je, že románový Höfgen není pouze literárním portrétem podivuhodné a nejednoznačné osoby. Je také mementem jedné generace, jejích snů, přání a trpkých konců. Ale také naléhavým varováním. Za zmínku proto stojí i další osudy Klause Manna a Gustava Gründgense, které již v románu Mefisto zachyceny nejsou. Zatímco Mann v roce 1949 spáchá sebevraždu, Gründgens se po krátké poválečné přestávce znovu vrací na německá divadelní prkna. Ze všech sil se potom snaží zamezit dalšímu vydávání Mannova románu. V roce 1956 hrál v Hamburku postavu Mefistofela v Goethově Faustovi – a jeho výkon bývá dodnes považován za nejlepší herecké ztvárnění této postavy vůbec. Režiséra této inscenace později Gründgens adoptoval jako svého syna – byl to nejsnazší způsob, jak legalizovat jejich milostný vztah. I Gustav Gründgens spáchal sebevraždu. V  roce 1963 se otrávil prášky na spaní a svého nemilosrdného a satirického „životopisce“ přežil o plných dvacet čtyři let.

 

Román Klause Manna Mefisto se stal předlohou pro několik divadelních zpracování ve světě i u nás. Pravděpodobně nejzajímavější a nejzdařilejší je divadelní adaptace slavné francouzské režisérky Ariane Mnouchkine, která vznikla v roce 1974 pro její mezinárodně uznávané divadlo Théâtre du Soleil. Právě tato divadelní adaptace se stala impulzem pro slavný oscarový snímek Mefisto v režii Istvána Szabóa z roku 1981 (na první verzi scénáře údajně Mnouchkine přímo spolupracovala).